Hyperaktivní dítě

Hyperaktivní porucha se projevuje nápadně zvýšenou aktivitou, viditelnou na první pohled. První příznaky se dají pozorovat již v předškolním věku, podle některých autorů dokonce i během prenatálního vývoje – nadměrnými pohyby plodu. Hyperaktivita bývá často spojená s poruchou pozornosti. V současné době bývá označována zkratkou ADHD – attention deficit hyperactivity disorder.

 

Charakteristika ADHD

Úroveň pohybové aktivity u všech dětí roste do tří let jejich věku. Po tomto roce se pohybová aktivita snižuje. Ne tak u dětí s ADHD. Tyto děti v kojeneckém věku často pláčí, špatně spí a nezřídka nemívají rády tělesný kontakt. Největší potíže však nastávají při nástupu dětí s ADHD do školy. Bývají to děti, které mají sklon neustále povídat, vykřikovat, pošťuchovat spolužáky a rušit je od zadané práce. Mají tendenci chovat se roztržitě a často také zapomínají nebo ztrácejí základní pomůcky. Dostávají se do konfliktu s učiteli i se spolužáky. Dalším projevem hyperaktivity je impulzivita. Je to tendence reagovat bez rozmyšlení, náhle a často nepřiměřeně podnětu. Hyperaktivní a impulzivní děti nebývají schopné plánovat a ovládat svoje chování. Impulzivita dětí s ADHD tak způsobuje četné nehody. Tyto děti nedomýšlejí následky svého jednání, jsou schopny bez rozmýšlení vběhnout do rušné vozovky či vylézt do nebezpečné výšky. S hyperaktivitou jdou často ruku v ruce i poruchy pozornosti. Typickým projevem je slabá pozornost, unavitelnost, dítě není schopné se déle a kvalitně soustředit. Jeho pozornost je přitahována vším možným. Náhodně si všímá různých podnětů, ale není schopné dávat pozor na to, co je obecně důležitější. Z tohoto důvodu bývají hyperaktivní děti i nesystematické a nepořádné. Tyto děti často mají schopnost naučit se všem potřebným dovednostem. Pokud jim však nepomůžeme udržet pozornost po tak dlouhou dobu, aby mohly určitý výkon udělat a pochopit jej, nejsou schopné to samy zvládnout.

 

Sociální problémy hyperaktivních dětí

Mnohé odchylky v osobnostním vývoji neklidného dítěte vznikají sekundárně. Jsou důsledkem negativních reakcí jeho okolí na typické projevy těchto dětí. Hyperaktivní děti jsou často odmítány a ve škole hodnoceny jako neúspěšné. Jejich vztahy s lidmi jsou omezeny a i v rodině mívají nálepku „černé ovce“. Tyto děti si pak v důsledku neustálé kritiky okolí vytvářejí převážně negativní obraz vlastní bytosti jako jedince nežádoucího a neúspěšného. Takové dítě nakonec v jakékoli situaci očekává, že bude opět kritizováno a tento postoj ovlivní i jeho motivaci. Hyperaktivní děti bývají ovlivněné opakovanou negativní zkušeností tak, že lze mluvit až o deprivaci v oblasti citové adaptace a sociálního kontaktu. Hyperaktivita bývá často spojena i s hyperexcitabilitou, tj. zvýšenou emoční dráždivostí a se sklonem k extrémním citovým reakcím.

 

Škola a ADHD

 Děti s hyperaktivitou nejsou schopny přizpůsobovat se požadavkům, které na ně okolí klade. Skoro všechny mají potíže s rodiči, učiteli a spolužáky. Porucha pozornosti bývá klíčem ke školním neúspěchům i tehdy, když to nejsou děti s vývojovými poruchami učení. Pod vlivem neustálých neúspěchů bývají tyto děti pokládány za hloupé a líné, i když jejich rozumové schopnosti jsou mnohdy nadprůměrné. Značná část dětí s ADHD však poruchami učení trpí. Takové děti mají konkrétně sklon k poruše čtení a psaní (dyslexie, dysgrafie). I tyto potíže ještě prohlubují jejich poruchu pozornosti – nadměrné vnímání okolních podnětů a neschopnost se delší dobu soustředit.

Opatření:

- posadit dítě do blízkosti učitele, který ho tak může nenápadně sledovat,

- rozložit obsáhlé úkoly na dílčí kroky,

- odměňovat dobrou práci a udržení pozornosti pochvalou,

- mírně ulevit dítěti tím, že ho pošleme něco zařídit, když už ztrácí energii a nadšení k práci.

Syndrom hyperaktivity nepříznivě ovlivňuje i školní adaptaci takto postiženého dítěte. Děti s ADHD se nedovedou na práci soustředit, pracují povrchně, s chybami a úkol často nedokončí. Učitelé považují jejich selhávání za důsledek nedostatečné snahy a úsilí. Dalším školním problémem je neschopnost dodržovat sociální a školní normy, což učitel zase považuje za nevychovanost, nikoli za jeden z projevů poruchy funkce CSN, kterou dítě není schopno ovlivnit. Pokud je diagnóza ADHD potvrzena psychiatrem nebo psychologem, může být dítě s touto poruchou integrováno. To znamená, že bude ve škole pracovat podle individuálního plánu, který může ušetřit spoustu času a energie všem zúčastněným.

 

Rodina a ADHD

Nároky na rodiče těchto dětí jsou veliké. Trestat dítě za jeho problém nemá význam a už vůbec nemá smysl zakazovat dítěti pohyb, protože děti s touto poruchou pohyb zvlášť potřebují. Potřebují však také slyšet ocenění a pochvalu, a to ještě více než normální děti. Nároky na takové dítě je třeba přizpůsobit jeho možnostem. Péče o tyto děti je náročná a vyžaduje spolupráci obou rodičů, kteří se mohou při výchově střídat. Rodiče často vyzkouší doslova všechno možné, jen aby se jejich dítě chovalo lépe. Přesto se vzájemné vztahy jednotlivých členů rodiny dostávají často do kritického stavu. Děti s ADHD potřebují spát většinou méně než ostatní, v důsledku čehož jsou zbývající členové rodiny chronicky unavení a rodiče mají na sebe málo času. Již i tak existující sourozenecká rivalita se může v přítomnosti ADHD vystupňovat.

Rady rodičům:

- nenechte se strhnout, nekřičte

- dávejte dětem úkoly, které zvládnou

- pochvalte je za každý zvládnutý úkol nebo alespoň snahu

- příliš netrestejte – je-li trestů mnoho nebo jsou-li moc tvrdé, přestane na ně dítě reagovat

- s dítětem pracujte, pomáhejte mu, při psaní domácích úkolů přisedněte, pohlaďte je, položte mu

    ruku na rameno, aby dítě vědělo, že o ně máte zájem

- základní zásadou je – všeho málo a často

- najděte dítěti činnost, ve které vynikne

- důležitá je spolupráce se školou ve smyslu jednotného přístupu k dítěti

Administrator

5. 3. 2009 23:31